Svátost smíření
 

 

 křesťanské uzdravení minulosti

 

 

Jak se zpovídat?
 

 "Nejlépe nijak", soudí někteří lidé a mají proti zpovídání mnoho výhrad a ještě víc nechuti.
 

"Proč mám ve zpovědnici odříkávat knězi - člověku jako já, kdejaký hloupý nápad, kdejaké šlápnutí vedle? Já při tom neprožívám žádnou lítost, ale zato spíš trapnost".

Bída je, když si to tak jen myslíš a neřekneš to nahlas a knězi. Kněz by ti mohl odpovědět, že takovéto zpovídání by bylo opravdu trapné. Řekl by ti, že z kdejaké maličkosti se zpovídat opravdu nemusíš, vždyť k odpuštění a smazání lehkých hříchů stačí lítost. Řekl by ti toho mnohem víc. Jeden kněz to dokonce pro tebe napsal. Aby sis to mohl v klidu přečíst a nemusel se cítit trapně. Je to P. Ladislav Simajchl a můžeš si to přečíst v malé on - line brožurce 
Jak se zpovídat. Najdeš ji  v on - line křesťanské knihovně  www.knihovna.net a můžeš si ji zdarma stáhnout na svůj počítač. Trvá to jen několik sekund. V případě stažení se brožurka uloží ve formátu ZIP a můžeš si ji rozbalit později.

 

Slyšela jsem nedávno od kněží dva zajímavé postřehy o této svátosti:

- ve svátostí smíření nám Bůh dává NOVÉ SRDCE. Nové, ne repasované, větší nebo menší, ale NOVÉ. 

- Neměli bychom zbytečně mluvit o tom, co jsme slyšeli a říkali při této svátosti. Rozmluva kajícníka s knězem je jediný rozhovor na světě, který Ďábel neslyší. Jeho uši jsou v tomto případě zamknuty.
 

Hlavním posláním církve je zvěstovat radostnou zvěst.
Zvěstovat, že Bůh tě miluje, že pláče, když se trápíš. Bůh každého člověka bere na svá ramena, a zvláště toho, kdo těžce zhřeší, protože takový člověk je nejvíce nemocný.

Každý hřích, náš nebo cizí, působí v naší duši zranění.
Naše vnitřní zranění jsou zárodkem nenávisti k lidem i k Bohu.
 

Velmi mnoho lidí je zraněno a právě toto může být důvodem, proč nechodí do kostela a utíkají od Boha i církve. Zvláště muži raději odcházejí třeba do hospody, protože láhev je, na rozdíl od lidí v kostele nebo jejich manželky, neodsuzuje.Tady se rodí ateismus. Existují například spisovatelé, kteří byli v semináři, ale později z něj vystoupili a začali nenávidět církev a psát knížky proti Bohu i Panně Marii jenom proto, že v semináři nezažili lásku, ale jen přísnost rektora.

Z vnitřních zranění povstává narkomanie, homosexualita či masturbace. Chlapec nebo děvče může mít problémy s masturbací proto, že v dětství neměli správný vztah k matce nebo k otci, že je otec nebo matka neměli rádi, že je nebrali do náručí. Jestliže kluk neměl správný vztah k otci, může upadnout do homosexuality. 90% případů má tento důvod.

Člověk nemůže přežít, pokud ho někdo nemá rád.
Pokud ti nikdo v životě neřekl, že tě má rád, tak "umíráš".
Když mě nikdo nemá rád, tak nemohu uvěřit, že mě Bůh miluje.

V důsledku toho se stává, že se někteří lidé postí, modlí a obětují jenom proto, aby si od Boha nějakým způsobem zasloužili lásku. Takoví lidé nejsou schopni ve svém životě přijmout nějaký dar, protože mají stále pocit, že za všechno musí zaplatit. Tito lidé mají velký problém s tím, aby se naučili milovat. Podobně je to s dětmi, které rodiče neměli rádi nebo se o ně příliš nestarali. Tyto děti jakoby neměly antény, pomocí kterých by dokázaly přijímat Boží a lidskou lásku. Jejich vnitřní zranění se může později projevit například v odporu vůči autoritám.

Tato i jiná zranění je třeba léčit, ne jen říkat: to nesmíš, to je hřích.

Od té doby, kdy si toto uvědomíme, se naučíme nikoho nesoudit.

Naučíme se vidět, že lidé mluví a jednají v důsledku svých vnitřních zranění.

Na alkoholika se dívejme jako na člověka, který mohl být v dětství nějak zraněn. Na muže, který neustále střídá vztahy se ženami, jako na člověka, který v dětství nemusel zažít opravdovou lásku maminky. Na ženu, která neustále hledá nové a nové známosti, jako na člověka, který nepoznal lásku svého otce nebo své matky.

Řada našich vnitřních zranění je také důsledkem toho, že neodpouštíme druhým lidem. Nadarmo chodíme do kostela, jestliže jsme smířeni s tím, že v sobě nosíme nenávist.
 

Církev stojí před dvěma úkoly:
1. Zvěstovat Boží lásku
2. Uzdravovat zraněná srdce

Křesťanské výzvy k modlitbě, půstu, zpovědi, k účasti na mši svaté, ke čtení a úvahám o Božím slově jsou pomocí člověku, aby našel cestu a prostředky na cestě do cíle.
 

Hlavním pravidlem křesťanského života je sloužit v lásce jedni druhým.
Dokonce máme být připraveni umírat v této službě lásky, aby druzí mohli žít. Ale pozor, umírat ve službě lásky neznamená sám přestat žít, neexistovat, ničit se! Znamená to stát se postupně způsobilým k tomu, aby nás mohla prostoupit Láska v celé její šíři a plnosti.