Věřit v Boha, nebo nevěřit?

 Závažnost základního lidského problému víry v Boha ukazuje v kostce tento známý rozhovor o posmrtném překvapení pana faráře:
  "Teda, pane faráři, nechtěl bych vězet ve vaší kůži, až se  ocitnete na pravdě Boží, jak vy tomu říkáte. To bude překvapení, až zjistíte, že místo slibovaného ráje tam není vůbec nic!"
 "Doufám, že to moje překvapení, až budu podle vás ničím, a kolem mne nebude taky vůbec nic, nebude zas tak veliké," dí pan farář. "Ale asi to nebude zrovna legrace, až objevíte, že peklo, kterému jste se smál, skutečně existuje a vy jste v něm!" 

 MOHLA BY TO BÝT PRAVDA!
 Nebude jednou pro tebe také příliš pozdě?
 Udělej si čas na rozhovor s Bohem ještě dnes!


 Pilot letadla
 

Mluvíme s kamarády často o tom, zda člověk má či nemá svobodnou vůli, když Bůh zná konec i počátek, zná vlastně celý čas. Mám rád teoretické problémy na hranici fyziky a filozofie. Když je čas, rád si potrápím mozek a podebatuji si o svých teoriích se známými. A nedávno jsem rozvíjel teorii náhody coby dalšího rozměru a padl tam i pojem dvourozměrný čas. Teď se pustím na pole čistě teoretických, nepodložených, ale přesto logických úvah, které mne napadaly včera cestou domů:
 

Pro nás je čas rozměrem, kterým se můžeme pohybovat pouze jediným směrem. Velmi nás omezuje a prakticky určuje naši existenci. Pro Boha, který je na čase nezávislý je to rozměr jako pro nás šířka či délka. Vidí ho najednou. Stále se tady bavíme o čase, jak jsme zvyklí - tedy o jedné časové ose, o jednom jediném rozměru. Přímka. V podstatě tak, jak nám ji kreslila ta protivná učitelka dějepisu na tabuli. :o))) Jenže co když čas jednorozměrný není? Co když se nechová jako přímka? Představme si ho jako plochu. Konkrétní příklad: Jedeme po dálnici autem. Jedeme stálou rychlostí a pořád kupředu. Vidíme, jak se mění krajina, můžeme se ohlédnout zpět, víme, jaká byla za námi, nevíme, jaká bude před námi. Známe jen kousek té dálnice, kterou jsme už projeli. A teď si představme pilota letadla, který nad touto dálnicí letí. Co vidí on? Vidí nejen začátek té dálnice, ale také konec. On vidí, kam dojedeme. Vidí, že o pár kilometrů dál bude objížďka. Ale také vidí, že ta dálnice se větví - to jsou naše rozhodnutí. Můžeme se vydat jinam. A třeba u té objížďky i "ví", kam pojedeme. Jak se rozhodneme. Ale možností je více. Co když čas není jen ta přímka, jak ho vnímáme my, ale plocha. Je to nekonečně mnoho přímek, které jsou propojeny každým naším rozhodnutím. Bůh vidí počátek i konec. Vidí všechny cesty. Věřím i tomu, že On mne zná natolik, že ví, kudy se budu ubírat a chce mne vést tak, abych šel k němu. Ví, která cesta je správná. Ale já se mohu rozhodnout jinak a jít jinam. Jsme omezeni vnímáním času. Bůh takto omezen není. 
 

Vím, že jsem své úvahy nepodal dokonale, ale snad je to pochopitelné. Podotýkám, že to je teorická úvaha. Jak to skutečně je, to pochopitelně nevím.
 

Honza